Buquoy Jiří František August

                                            *7.9. 1781     †19.4. 1851

 

Jiří I. František August Buquoy polyhistor, národohospodář, velkoprůmyslník a          vynálezce.  Pro svou podivínskou povahu, zaujatostí pro vědu, neúctu k tradičním hodnotám, vyznávání materiálních hodnot a kontakty se svobodnými zednáři byl tak trochu rodinou považován za černou ovci hraběcího rodu. Jeho strýc Jan Nepomuk Buquoy, který neměl žádné potomky, dokonce zvažuje, nemá-li ustanovit svým dědicem Ludvíka Ernsta význačného malíře, místo Jiřího Františka Augusta. Naproti tomu touha Čechů v revolučních letech 19. století, po alespoň jednom šlechtici, který by plnil vlasteneckou povinnost po vzoru šlechticů polských nebo maďarských, si vytváří legendu buquoyskou, jejímž vzorem se stal Jiří I. František Buquoy.

   A tak se na českém obzoru objevil hrabě Buquoy. Přesto, že pocházel z cizího rodu, o němž se tehdy všeobecně soudilo, že česky ani neumí, odpovídá vlastenecko – romantickým vzorům té doby. Vědělo se o něm, že je velmi vzdělaný a učený. Je autorem řady spisů filosofických, matematických, technologických. Komunikuje s učenci celé Evropy. Přednášel na pařížské akademii, píše podivné symbolické básně, v nichž hledá hranici světla jako kdysi Kepler a Komenský. Se sympatiemi sleduje a podporuje  české kulturní snahy.

   Karel Sabina mu věnuje ve svých vzpomínkách celou kapitolu, v níž jej charakterizuje jako neobyčejného člověka s neobyčejným dojmem. Uvádí, že život a dílo hraběte Jiřího Buquoye by zasluhovalo zpracování, větší objasnění a tím i zachování jeho památky pro budoucnost. Vidí jej jako rozdvojenou osobnost

idealistu a krajního materialistu. Je podivín a filosof, despota a republikán, matematik a básník, kosmopolita a vlastenec, Němec a přitom národovec, muž humanity a sobec, někdy anděl, někdy démon ale vždy geniální.

   Jak je vidět Jiří August Buquoy se jevil českým vlastencům jako ideální postava k vytvoření legendy. Zdál se, být typickou postavou, která fascinovala nejen české romantiky.

   Tento dojem ještě zvyšovaly jeho podivínské zvyky, o nichž se v Praze tolik hovořilo. Starý hrabě chodíval po pražských kavárnách. Sám tam dlouhé hodiny vysedával u láhve punče, zahloubán v myšlenkách. Občas se však podivnou poznámkou vmísil do hovoru poblíž sedící společnosti. O jeho životě v malostranském paláci kolovala řada zajímavých pověstí.

   V pohnutých dnech roku 1848 se Jiří Buquoy projevil jako sympatizant českého hnutí a Metternichův odpůrce. Rázem se stal jednou z nejpopulárnějších pražských postav. Dne 14. března roku 1848 zaslal, nově založenému orgánu českého národního hnutí, které se zvalo Svatováclavské, 8000 zlatých. Z této částky jsou hrazeny výlohy spojené s vysláním deputace českého národa do Vídně k císaři Ferdinandovi. Když došla z Vídně do Prahy zpráva o pádu Metternichově a

 

                                                         

prohlášení konstituce je pořádán večer k Buquoyovu paláci velkolepý pochodňový průvod. Je navštíven Fastrem a Trojanem, kteří mu věnovali Jungmannovu bystu. Pražská revoluční ulice je ochotna jej provolat dokonce českým králem.

   Pochodňový průvod nám přibližuje jako přímý svědek Jakub Arbes takto:

 

Pamatuji se zcela dobře, že byl jsem podvečer s matkou a nejmladším bratrem doma a že na stole hořela již svíčka. Zanedlouho jsme se octli uprostřed hlučícího davu. V průvodu jsme zabočili podle průčelí nějakého kostela do krátké a poměrně úzké uličky. Octl jsem se na povýšenén místě. Vidím po jedné straně pošmourné průčelí jednopatrové budovy, pak vysoká zeď, končící zděným podjezdem s velkými černými vraty. Po druhé straně asi deset kroků do pozadí posunuta stojí dvoupatrová palácovitá budova s vysokými okny a velkými, dokořán otevřenými vraty, jimiž je vidět do dvora, za nímž se rozkládá zahrada s vysokými stromy.

   Celé to prostranství je naplněno lidem všeho druhu. Rudá zář a odlesky pochodní se odráží od oken paláce. Ani jediné není osvětleno. Náhle se dav utiší. V jedom otevřeném oknu paláce se objevil obstarožní muž. Postarší muž u okna se poněkud nahnul kupředu. Chvíli něco mluvil, načež daleko slyšitelným hlasem pronesl slova: „Jeden taškář už odešel, ostatní půjdou za ním!“ Nic více. Avšak co následovalo po pronesení těchto slov, vzdoruje popisu. Z obrovského zástupu zazněl jako na povel skoro ohlušující výkřik souhlasu. Strnulý dav náhle oživnul. Mávání klobouků, čapek a pochodní za nevylíčitelné vřavy. „Pereat Metternich!“ „ Ať zhyne tyran!“ Zahřmělo konečně z rozvášněného davu. Náhle zanotoval poblíž paláce hudební sbor jakousi píseň. Celý dav vpadl, v ohnivý nápěv, až píseň vyzněla v hřímavý refrén „Hrom a peklo – marné vaše proti nám jsou vzteky…“ Kusé črty roku 1848, jak byly, utkvěly v paměti hocha sotva osmiletého.

 

   Slovy jeden taškář odešel, druzí půjdou za ním, myslel hrabě Buquoy pád Metternicha. Od té doby zůstal stařičký hrabě Jiří Buquoy vřelým a upřímným stoupencem české věci.

   To ovšem znepokojilo pražskou policii, která měla také zprávy o jeho stycích s dělníky. Policie podezřívá hraběte jako hlavního organizátora domnělého pražského spiknutí. Je dokonce podezříván za kandidáta na český královský trůn, kdyby se snad revoluci podařilo odstranit Habsburky z českého královského trůnu. Následkem tohoto podezření je palác z rozkazu vyšetřující vojenské komise úředně prohledán. Starý 66 letý učený aristokrat je po svatodušních bouřích zatčen a uvězněn ve svatojiřských kasárnách. Po výsleších a několikatýdenní vazbě byl jako nevinný propuštěn na svobodu.  Mezitím byla revoluce potlačena a než se Praha vzpamatovala z bouřlivého otřesu, Jiří Buquoy

roku 1851 zemřel. Legenda se rozplynula a dnes je téměř zapomenuta.

   Stopy buquoyské legendy nalézáme však v literatuře. Jiřího Augusta Buquoye, tak jak si jeho obraz vytvořila pražská ulice, můžeme poznat v záhadném aristokratu Pflégrova románu Z mého světa. V podobné postavě avšak plným jménem jej uvedl Jakub Arbes ve svém romanetu Poslední dnové lidstva. Stopy

 

                                                          

buqoyské legendy nacházíme i v rysech jiných romantických aristokratů v dobové české literatuře, hlavně v Sabinových románech.

   Na šíření této legendy se značně podílí Karel Sabina. Avšak postava Jiřího Buquoye v jeho podání neodpovídá plně skutečnosti. Zvláště domnělý politický radikalismus stárnoucího aristokrata je značně nadnesený. Sabina stylizuje Buquoye jako problematickou postavu v ledačems připomínající jeho samotného.

Snad ve svém nitru považoval Buquoye za onoho neznámého aristokrata a za svého legitimního otce. Snad by i teoretický podklad pro tuto domněnku byl. V Poštovské ulici dnes ulici Karolíny Světlé tedy nedaleko domu v ulici Jezuitské dnes Koulově, kde se údajně Sabina narodil, měl Jiří Buquoy jakousi intimní přítelkyni. Vypovídal o tom na policii jeho kočí. Byl dotazován, zda jeho pán chodil do české Měšťanské besedy, která bývala ve Voršilské ulici. Kočí přiznal, že často vozil hraběte k Voršilské ulici a čekal na něho před kostelem. Buquoy neodcházel však směrem k besedě, nýbrž na druhou stranu do Poštovské ulice ke své přítelkyni. Pokud takovéto podezření Sabina měl, nemohl o tom veřejně mluvit. Kdyby se o takovém klepu dozvěděla hraběcí rodina, z určitostí by se již postarala o umlčení kompromitujícího levobočka. Sabina se tedy raději vydával za syna nezvěstného polského hraběte, který nemohl protestovat.

  Bohužel hrabě Buquoy byl již ke konci svého života dlouhou dobu zmáhán nemocí. Žil doslova ve svém pražském paláci v ústraní jako poustevník. Když nemohl spát, bádal a studoval ve dne v noci a aby nebyl ničím rušen, měnil si v paláci den v noc nebo naopak. K docílení co možná největšího klidu a ticha si dává upravit v nejodlehlejším koutě svého paláce malou komnatu. Zde odpočíval na pohovce zcela odloučen od světa v úplném klidu a tichu.

  Hrabě Jiří August Buquoy zemřel roku 1851 devatenáctého dubna o půl čtvrté ráno ve svém paláci v Praze.

 

Kapitola Jiřího Podolského " Hrabě Buquoy a jeho úlohy "

 

 

 

 

 

 

 

www.sweb.cz/StanislavKropik/A-Najemchaty.htm

 

www.stanislavkropik.sweb.cz/A-Najemchaty.htm